Sonáta Měsíčního svitu , jméno Piano Sonata č. 14 v C-sharp Minor, op. 27, č. 2: Sonata quasi una fantasia , sólové klavírní dílo Ludwiga van Beethovena, obdivovalo zejména jeho záhadné, jemně arpeggiované a zdánlivě improvizované první hnutí. Skladba byla dokončena v roce 1801, byla vydána následující rok a měla premiéru samotný skladatel, jehož slyšení bylo stále dostatečné, ale v té době se zhoršovalo. Přezdívka Sonáta Měsíčního svitu se objevuje ve 30. letech 20. století, kdy německý romantický básník Ludwig Rellstab zveřejnil přehled, ve kterém přirovnával první pohyb díla k lodi plovoucí v měsíčním světle na švýcarském jezeře Lucern. Beethoven věnoval práci hraběnce Giuliettě Guicciardi, šestnáctiletému aristokratovi, který byl krátce jeho studentem.

Měsíční sonáta byla konstrukčně a stylisticky pozoruhodný ve své době. Většina sonát na konci 17. a počátku 18. století sestávala z přiměřeně animovaného, tematicky dobře definovaného prvního hnutí, více utlumeného druhého hnutí a živého závěrečného hnutí. Moonlight naopak nabídla snový první pohyb, poněkud živější druhou větu a finální pohyb, který byl úplně bouřlivá. Takové bylo pokračování finále měsíčního svitu, že několik klavírních strun se prasklo a během práce se začalo zaplétat do kladiv. Opravdu, v klesajících letech jeho slyšení, Beethoven byl známý hrát s těžkou rukou, pravděpodobně tak že on mohl lépe slyšet hudbu.

Celkový styl Sonaty Měsíčního svitu byl také inovativní, jak naznačuje podtitul Sonata quasi una fantasia („Sonata způsobem fantasie“), který k dílu připojil sám skladatel. Podtitul připomíná posluchačům, že i když je to technicky sonáta, připomíná volně tekoucí improvizovanou fantazii. Arpeggios - hraní na tóny akordu postupně, které zůstává běžným improvizačním zařízením v 21. století - proniká všemi třemi pohyby Sonáta Měsíčního svitu a nakonec vytváří témata a motivy, které tvoří základ díla.